Autorka: Šárka Kováříková
I když dědečka nikdy nepoznala, možná právě od něj si nese v genech vášeň pro vědu. Výzkumná činnost jí vyhovovala i díky flexibilitě, kterou jí práce nabízela a ona tak mohla skloubit plnohodnotnou kariéru s péčí o dcerku. Dnes práci ve výzkumu přirovnává k jednomu velkému dobrodružství podobnému výchově dětí. Obě činnosti jsou různorodé, stále se v nich člověk učí novým věcem a vystupuje prakticky každý den z komfortní zóny.
Dříve jste zastávala názor, že žena a věda nejdou dohromady, už kvůli tomu, co se stalo vaší mamince, která, coby žena na mateřské dovolené, nemohla pokračovat v zaměstnání jako vědecká pracovnice. Co nakonec změnilo váš názor, že jste se dala na dráhu výzkumnice?
Z rodiny jsem získala těžko definovatelný a popsatelný pocit, že dělat vědu je těžké, člověk se tomu musí plně oddat a už nezbyde čas na cokoliv jiného. Můj děda byl vědec a i když jsem ho nikdy nepoznala, poslouchala jsem příběhy popisující jeho vyčerpávající pracovní režim i absolutní podporu, kterou měl od babičky. Máma nakonec z kombinace důvodů vědkyně nebyla, ale vnímala jsem, že je jí to líto a že to prostě neviděla jako možnost. Když vědu dělá žena, nemůže mít rodinu. U mě to paradoxně byla nutnost mít flexibilní práci, při které se zvládnu postarat o dcerku, která mě přivedla k doktorskému studiu. Tam se mi začalo dařit, zjistila jsem, co věda obnáší, a že mě to velice baví. Rozhodla jsem se, že chci pokračovat a stát se vědkyní. Měla jsem velmi podporujícího vedoucího, který mi dal příležitost pracovat na skvělých projektech, i když jsem netrávila tolik času v laboratoři a pracovala po večerech z domova. Zjistila jsem, že kombinovat rodinu a vědu jde a dokonce mi to myslím v práci i pomáhalo. Soustředila jsem se hlavně na ty důležité věci.
Dohromady se svými spolužačkami z ČVUT jste založila v roce 2018 organizaci Czexpats* in Science, která spojuje české výzkumnice a výzkumníky, kteří žijí v zahraničí nebo se vrátili z ciziny a chtějí svoje zkušenosti dále uplatňovat ve výzkumu. Vidíte za těch pět let, co organizace působí, progres u českých výzkumníků? Vrací se zpátky do České republiky ve větším počtu a s novými zkušenostmi, které chtějí aplikovat v české vědě a výzkumu?
Vnímáme zájem se vracet a vnímáme i zlepšování příležitostí, které k návratu mají. Snažíme se přispět tím, že jim nabízíme informace a komunitní podporu. Zároveň se snažíme identifikovat a odstraňovat systémové bariéry, které v českém vědeckém prostředí pro „nováčky“ jsou. Přesná data o zvyšujícím se počtu navrátilců nemáme. Naše komunita „repatů“ – vědců, kteří se do Česka vrátili, se ale výrazně rozrůstá. Jedním z důvodů jsou nové grantové soutěže, které umožňují začínat výzkum na nová vědecká témata a zároveň nevyžadují významný předchozí kontakt se zdejšími institucemi nebo znalost prostředí a vytvořenou síť kontaktů.
Zároveň vidíme velký a nevyužitý potenciál ve vědcích, kteří se v zahraničí prosadili a chtějí tam zůstat. V naprosté většině chtějí nějak spolupracovat s vědkyněmi a vědci v Česku a vědu tady podporovat, a to ať už spoluprací na výuce, na společných projektech nebo hostováním na praxích.
Aktuálně vedete mezinárodní tým Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, ale působila jste také tři roky v Německu. Jaké rozdíly vnímáte v práci v zahraničí a u nás, ať už v pracovních podmínkách, přístupu k ženám ve výzkumu, nebo jinak?
Je pro mě těžké generalizovat a mé vnímání odráží hlavně zkušenost na konkrétních pracovištích. Co do podpory výzkumu a přístrojového vybavení, najímání lidí a grantové podpory, jsou moje zkušenosti tady myslím podobné tomu, co bych měla v Berlíně, v některých ohledech možná lepší (například ve velikosti grantů nebo přístrojového vybavení na našem ústavu). Velmi si cením také toho, jak moc jsou mí kolegové otevření spolupráci i napříč skupinami nebo ústavy. V Berlíně to bylo víc oddělené a spolupráce nevznikaly tak snadno a přirozeně.
Co se velmi liší, je platová transparentnost. V Berlíně na dané pozici brali všichni stejný plat, nebyly žádné odměny, osobní ohodnocení nebo rozdíly mezi obory. Jedním z důsledků bylo, že platy tam nebyly vůbec téma a prostě se neřešily. Ani mezi kolegy ani mezi administrativou na univerzitě nebo ve vedení. Ušetřilo to strašně moc času, který jsme všichni mohli věnovat něčemu jinému.
Výrazný rozdíl také vnímám v postavení žen, v chování se k ženám a jejich podpoře co do skloubení péče o děti a práce. Přijde mi, že u nás jsme ještě ani nedokázali akceptovat, že nerovnosti existují, že nejsou fér a tratí jimi celá společnost. Když ženy na nerovnosti upozorní, jsou často označené za ufňukané nebo slabé. Ale i tady vnímám snahu s tím (alespoň lokálně) něco dělat a chápu, že je to velice obtížné a pro mnohé citlivé téma. Nedávno jsem byla v jedné komisi na univerzitě a překvapilo mě, jak byly mezi kolegy běžné a akceptované sexuální narážky. Vnáší to do práce témata, která s ní nesouvisí, a která přivádí ženy a studentky do nepříjemných situací. Člověk navíc nad situací i zpětně přemýšlí a řeší, jestli zareagoval dobře, měl vůbec reagovat nebo jak reagovat příště. Přináší to tak další zbytečnou zátěž.
Zůstaňme ještě chvilku u tématu vaší kariéry v České republice a v Německu. Co bychom se podle Vás od německých kolegů mohli učit a co by se naopak oni mohli učit od nás?
Zase je těžké generalizovat, ale pokusím se! Mohli bychom se učit soustředěnosti na cíl a způsob, jak strategicky plánovat na základě dat a jak definovat postupné kroky k dosažení cíle. Od nás by se mohli učit flexibilitě a ochotě si poradit i v situaci, která není předvídaná. A možná taky schopnosti nebrat se tak vážně.
Jste českou odbornicí na nanotechnologie. Můžete nám přiblížit, v čem vaše práce spočívá?
Studujeme, jak světlo interaguje s materiály, které jsou hodně malé, menší než je vlnová délka světla. Některé materiály získávají s tak malým rozměrem nové vlastnosti. My se snažíme tyto vlastnosti popsat, porozumět jim a na základě toho vyvinout nové nástroje. Konkrétně studujeme, jak se změní pozice optického signálu z molekul, které jsou v blízkosti zlatých a stříbrných nanočástic. Zároveň vyvíjíme a vylepšujeme nástroje a metody, které nám umožní pozorovat a popisovat tyto děje s dostatečnou přesností.
V čem je pro vás tento obor krásný a jedinečný? Posouvají podle vás nanotechnologie hranice možného? Jak? A jak práce v oblasti výzkumu posouvá vaše osobní hranice?
Líbí se mi, jak nanotechnologie kombinují disciplíny. Ve skupině potřebujeme expertízu z fyziky, chemie, biochemie nebo zpracování dat. Nanotechnologie pro mě představují zajímavé a svěží možnosti pro tvorbu nových nástrojů. Práce ve výzkumu je velice různorodá a pořád se musím něco učit a v něčem se zdokonalovat. Ať už odborně, nebo třeba komunikačně, jak řídit lidi, motivovat je, jak prezentovat nebo komunikovat. Je to věčné vystupování z komfortní zóny v mnoha aspektech. Takové velké dobrodružství, asi jako mít a vychovávat děti.
Dokázala jste mnoha lidem, že práce a rodina jde skloubit dohromady. Je něco, co byste si přála vědět na úplném začátku, tedy ještě předtím, než jste propojila role matky a výzkumnice?
Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela! Chtěla bych asi dopředu vědět, že role matky mě nemusí definovat a že je naprosto v pořádku mít vlastní ambice, touhy a sny, i když se při tom starám o děti, které mám moc ráda.
Co byste poradila ostatním ženám, kterých se toto spojení rolí týká nebo bude týkat?
Poradila bych ostatním ženám, aby upřednostňovaly svoje potřeby a šly si za tím, co je důležité právě pro ně. Své potřeby otevřeně komunikovaly a hledaly podpůrné sítě nebo mentory. Co se týká volby pracoviště, tak hledat takové, které umožňuje flexibilitu a celkově tam panuje dobrá a podporující atmosféra. Myslím, že taky pomůže odhodit perfekcionismus.
Medailonek – doc. Ing. Petráková Vladimíra Ph.D.
Vladimíra Petráková je vedoucí vědecké skupiny na Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského Akademie věd, kde se zabývá využitím plasmonických nanočástic v superrozlišovací mikroskopii. Před tím působila na Svobodné univerzitě v Berlíně, kde získala stipendium Humboldtovy nadace a nadace nobelistky Christiane Nüsslein‑Volhard. Doktorát má v oboru biomedicínské inženýrství z ČVUT v Praze a Fyzikálního ústavu Akademie věd, ve kterém studovala fluorescenci z diamantových nanočástic. Je držitelka několika významných národních i mezinárodních ocenění, například Prémie Lumina quaeruntur udělovanou Akademií věd. Je jedna ze zakladatelek organizace Czexpats in Science*, kde od založení působí jako předsedkyně správní rady.
Zdroj foto: Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského